Naše společná cesta s Lucií začala v roce 2013. A když říkám naše, myslím tím moje a mého syna Adama. Adamovi byly v té době tři roky a kousek. Lucii jsme poprvé viděli v televiznim pořadu Sama doma, kde velice poutavě, odborně a zaníceně hovořila o autistických dětech. Hovořila tak z hloubky své duše, že se mne to rázem dotklo v srdci a k Lucii jsem se okamžitě objednala i s Adamem. Adam totiž v té době dostával jednu diagnózu za druhou. ADHD byla ta nejjemnější, dále mírná retardace a do třetice středně funkční autismus kombinovaný s řečovou vývojovou disfázií. Trochu příliš na jednoho malého chlapce. Lucie má duši a srdce otevřené pro každou bytost, zvláště pak ty, které se ocitnou vyloučené, nepřijaté či nepochopené. Toto byl i případ mého Adama. Při první návštěvě u Lucie se udal malý zázrak a my dvě jsme k sobě pociítily velmi silné sympatie, které v průběhu let přerostly v trvalé, hluboké, rodinné přátelství. Zpět ale k Adamovi. Během těch 11 let, kdy Lucie s Adamem pracovala, se nám Adam začal doslova měnit před očima. V přítomnosti Lucie se postupně začal chovat tak uvolněným a přirozeným způsobem, že mne to jako jeho mámu neustále překvapovalo. Začala jsem jej i já vidět jinýma očima. Lucie od prvního okamžiku Adama viděla jako chlapce, který je zcela kompetentní žít si svůj jedinečný příběh. Viděla v něm chlapce s ohromně inspirativním vnitřním světem, který stojí za to objevovat a nechávat se jím obohatit. Viděla a stále vidí v něm chlapce s obrovským citlivým i cíticím srdcem, které může svobodně zářit v prostředí plného přijetí. Vedle Adama jsem si i já jako máma prošla dlouhou nelehkou cestu sebepoznání. Dnes je Adamovi téměř 15 let. Ač má pořád ono citlivé srdce a super vyvinutou vnímavost, je to běžný teenager se svými zájmy, sny a přáními. Tytam jsou všechny ty v předškolním věku nasbírané diagnózy. S Lucií je stále pojí to jedinečné přátelství překračující čas i prostor, kterému rozumí jen oni sami. Lucie v životě Adama sehrála nebývale důležitou a nanahraditelnou roli. To, že je skvělá terapeutka, zde ani zdůrazňovat nebudu. Ale to, že pro Adama a další děti a maminky byla (a stále je) útočištěm, místem absolutniho přijeti, obhájcem jejich jinakosti před světem, parťákem a uličníkem v jejich světě, moudrým průvodcem v tom našem světě, za to jsem já i Adam z hloubky srdce Lucii neskonale vděční. Toto pouto, troufám si říci, zůstane živé po celý náš život i dál...